No jo furt. Jsem lemra. Prostě teď nějak nebyl úplně čas něco psát. Ale čas ten nemá asi nikdo co? Když ho máš, tak se nudíš, no jen to přiznej :D.

No a my konečně s Týnou a naší nejvíc nejlepší kamarádkou Pájou Kladivovou dali dohromady naši první veřejnou seanci pro lidi. Prvních 17 lidí, kteří za námi přišli do Arény Pavly Kladivové a přímo pod jejím vedením si užili skvělou zábavu.

Ahoj a čau. Byl/a jsi někdy na nějakém sportovním kempu? Pokud je odpověď NE, tak by mě zajímalo proč. Napadá mě pár důvodů, možná jsem nad nimi kdysi přemýšlel taky. Hlavně jde o to poprvé viď, nevíš co čekat. „Mám na to? Co moje fýza, nebude to moc? A co lidi, nebudou si ze mě dělat srandu?“ Jasně některé otázky jsou na místě, zvlášť když jedeš na kemp kickboxu, kde jsou lidi, kteří v porovnání s tebou trénují o desítky let déle. No, tak to ale je, vždycky tady bude někdo lepší, zkušenější.

Když jsem si přečetla článek mého muže ,,Nesnáším pohyb, ale miluju ho" hned mě napadlo, že jsem přesný opak. Pohyb mi nemusí dávat úplně smysl, nemusím ho dělat z nějakého důvodu, ale hlavně mě musí bavit.

No nazdáááár. Jsem rád, že si čteš můj další článek. Dneska začnu malinko poeticky, přemýšlel jsi někdy ty osobně nad rovnováhou? Já možná někdy v minulosti ano, ale jen tak okrajově. Plně jsem si ji uvědomil až u sportu a zpětně o ní přemýšlel. Zkrátka jak hrozně moc důležité je v životě mít všeho tak akorát (to je u každého jiné), pak může být člověk konečně šťastný. Vždy a vše ale nejprve musí začít u tebe samotného, nemůžeš první něco chtít po druhých, když ani nevíš co.

Jasně, další pako se stihomamem mi bude vyprávět jak je dobrý umět se bránit a že po něm jdou. No nebudu tvrdit, že po mě nejdou :D, ale o tom tenhle článek fakt nebude.

Nikdy jsem se nepral a to že jsem k tomu měl kolikrát hodně blízko, protože jsem byl oblíbený tlustoprd na šikanu :D. Prostě to ve mně nikdy nebylo a lidi, kteří se zabývali kontaktními sporty, jsem měl zařazené někam mezi kriminálníky, bezmozky a agresory. No… a teď jsem jeden z nich. Možná si o mně teď mí kamarádi povídají něco podobného, i moje vlastní babička vždycky semkne ruce, lítostivě se na mě dívá a říká „Když ty jsi byl vždycky tak slušnej, co se z tebe stalo.“ :D No babičku nechme být, nemluvě o tom, že si pořád myslí, že je mi 10 ne 33 a že mi vždycky slušel účes ala meloun.

Jo, tak to jsem celý já. Co mi nedává smysl nebo mě nebaví, nedělám, i když se jistě připravuji o mnoho obohacujících zkušeností, musím si k tomu dojít sám svou cestou. A velmi podobně to bylo i s tou k pohybu.